Bach-FAQ 133

Antonín Leopold Dvořák, pravnuk Johanna Sebastiana Bacha?

Na 100 nejdůležitějších Bachových FAQ, ale v

němčině nebo na "Bach on Bach" v angličtině.

Antonín Dvořák je pravnukem svého durynského kolegy Johanna Sebastiana Bacha. Ale nejprve... který Antonín Dvořák? První, druhý, třetí nebo čtvrtý, takže vlastně ... Antonín Dvořák I, II, III nebo IV? Je to Antonín Leopold Dvořák, slavný ze čtyř Antonínů. I když - logicky - jsou to všichni čtyři vnuci Johanna Sebastiana Bacha ... i když s různým počtem uren před sebou. Mimochodem, s Antonínem Dvořákem III se můžete seznámit. Zde ... a možná i v České republice.

Ke vztahu Johanna Sebastiana Bacha a Antonína Leopolda Dvořáka? U mě ne. Ale jedno kliknutí zde vás tam - teď - přímo přenese. Ale ... raději se nechte pobavit. Spoustou čtení na toto téma.

Antonín Leopold Dvořák. 20 let předtím, než je tato stránka o vztahu Antonína Leopolda Dvořáka a Johanna Sebastiana Bacha publikována v renomovaném časopise.

Je krátce po čtvrtém adventu roku 2022, když mi přijde vzrušující e-mail. Je v něm "vánoční dárek s bachovskou vazbou", který má - pro mě - téměř neuvěřitelný význam. Překvapení si mezitím našlo své místo na stránkách "Bach o Bachovi". Bylo znovuobjeveno, stejně jako mnoho jiných zvláštností, zejména v Bachově genealogii. Samozřejmě nepředstírám, že jsem jeho objevitelem. Mimochodem, toto překvapení bylo nalezeno již asi před deseti lety a téměř před stejnou dobou publikováno. Ale ... i tehdy tuto publikaci objevilo jen velmi málo Bachových příznivců. A s každým dalším rokem se na tuto senzaci stále více zapomínalo. A dnes, po více než deseti letech, byl tento nález dokonce "odsouzen k trvalému zapomnění": bylo to něco tak výjimečného, že to vydrželo 300 let, pak bylo objeveno, představeno veřejnosti a od té chvíle - pomalu, velmi pomalu a přesto jistě - hrozilo, že opět zmizí v propadlišti dějin. Ještě dnes si o tom můžete přečíst v jednom z tehdejších časopisů. Ale někdo se tam zase zastaví.

Bach ... Bachův rodokmen ... a radost z bádání

Bach über Bach, můj německý portál a mezinárodní verze v angličtině s 50 krátkými informacemi v 50 jazycích - Bach on Bach - jsou zvláštní a inovativní nabídkou, která se rozhodně liší od knihy a také od časopisu. Pokud chcete najít vzrušující věci o Bachovi, také zvláštní, vzácné, neobvyklé, zábavné a vše, co se nedá "přenést" žádným jiným médiem, pak jsme pro vás s mou ženou ti praví. Moje žena Renate se stará o genealogii Bachů, já se starám o nejstarší genealogii - před Veitem - a o speciály. A jsme znovuobjevitelé, ne objevitelé. To je naše krédo: znovuobjevovat to, co už bylo jednou prozkoumáno a kvůli nedostatku širokého zájmu se zase ztratilo. Ne ve skutečnosti, ale prakticky. A to z nejrůznějších důvodů. Je třeba zmínit jednu obrovskou výjimku: je to důkaz, že Veit Bach nepocházel z Uher, a tedy ani všichni Bachové nepocházeli z Uher, ale z Rakouska. Zpět ( ! ) k Durynsku. Zpět do oblasti Gräfenrody a Wechmaru, vzdálených od sebe pouhé čtyři hodiny chůze. A, přísně vzato, toto konečné zjištění si našlo i mě. V podobě dalšího e-mailu, v němž jiný Bachův fanoušek dokázal spojit tři komponenty: Veit a Bach a Ungern.

Johann Sebastian Bach nemluvil o "Uhry" a nemyslel tím "Ungern". Až Carl Philipp Emanuel, předci na téma "Ururopa Veit" se drželi znění, které Hans Minstrel poslal na cestu "do budoucnosti". Ještě v roce 1747 vyprávěl Johann Sebastian Bach svému příteli a vydavateli Johannu Gottfriedu Waltherovi o tomto Ungernu pro jeho "Musicalisches Lexikon". Stejně jako on ji zapsal již v roce 1735 a téměř jistě ji předal dál. Pouze Carl Philipp Emanuel mohl vědět, že praotec měl na mysli "Uhry", když řekl "Ungern".

Také hledám, ale stejně tak se nechávám najít

Můj úspěch: optimalizoval jsem postup tak, abych informace přes Google nenašel já, ale aby mě našli zájemci. Prvním rozhodujícím výsledkem bylo znovuobjevení emigrace těchto Bachů do Čech. A ... myslel jsem si, že raná cesta Bachů do Čech a pak návrat z Čech je řešením hádanky. Ne mnou objevenou, ale mnou znovuobjevenou. "Zabaleno" do neustálého opisování dalšího životopisce od předchozího, mimochodem z velké části také od těch největších v Bachově cechu. Rozhodující věta však byla tehdy mou poslední v (mém) eseji knižního formátu, spolu s 1. dílem kolem 30 000 slov. To je asi 170 stran A4. Zhruba jsem to kdysi spočítal. Doufám, že si to pamatuji správně. Ale ani to není podstatné. K této poslední a rozhodující větě: "Pokud někdo ze čtenářů a bachovských fanoušků dočetl až sem, nechť se mi ozve, pokud má k tématu Veit Bach něco podstatného.". Zbytek ... je historie. Moje bachovská historie. A mezitím oficiální bachovský rodokmen, poté co někdejší "bible bachovského rodokmenu" už dvacet let zastaraly. Obě jsou to genealogické knihy Ragnhild Siegelové a Hermanna Kocka a fialová genealogická kniha "osamělého bojovníka ve věcech bachovské genealogie" Kurta Hermanna Frickela. A samozřejmě ta od Helgy Brückové. I dnes a od počátku existence časopisu "Bach o Bachovi" poukazujeme na základní výzkumy těchto zásadních i dalších badatelů, když znovu publikujeme výsledky jejich bádání, v neposlední řadě například neuvěřitelný objev první americké větve rodu Bache v Rochesteru v Minnesotě v USA. Všichni tři autoři, respektive tým Siegl/Kock, však neuspěli kvůli současnému fenoménu ... ochraně dat. A i tady se osvědčila moje metoda, kdy jsem požádal lidi, aby mě kontaktovali. Základ: bezpodmínečné utajení ohledně zveřejnění citlivých údajů. Tak vznikl - a jistě ještě vznikne - bezesporu nejsprávnější a nejobsáhlejší rodokmen hudební rodiny Bachů. Mezitím se rozrostl do šířky, rozšířil se do doby před zpětným stěhováním do Durynska a v naší současnosti byl doplněn o současné členy rodiny.

Můj slib: a citlivé zacházení s údaji

Slib vede také ke kontaktu nás dvou Bachů s tehdejším společným koníčkem: V souladu s heslem "Čest komu čest" představujeme odborníky, kteří prokázali vynikající služby. Jako Gisela Brücková v Erfurtu, jako Kurt Hermann Frickel v Niederwerrnu, který zemřel krátce předtím, než jsme se poznali, jako paní Odrichová a paní Thielickeová, které k našemu osobnímu zármutku mezitím také zemřely. Jejich bádání však žije prostřednictvím našeho portálu dál. S digitálním testamentem, snad až na věčnost a vždy aktuálním. Ne jako mnohé životopisy, z nichž každý je nahrazen dalším. I když nejsou lepší. Ani příjemnější na čtení. Toto "sdílení slávy" nutí příští Bachovy nadšence uvažovat o sdílení vavřínů. Jedině tak je objev nebo přínos "znovu čerstvě ( ! ) uchován" na věčné časy. Toto sdílení bude mít ještě velký význam na této stránce - na které právě čtete.

Jaké to pro mě bylo překvapení!

Zpět k vánoční poště v roce 2022. Překvapení se podařilo a senzaci najdete na tomto bachovském portálu. Kde ... nebude prozrazeno. S radostí a úsměvem. V posledních dvou řádcích však čtu i zcela nenápadnou narážku na vztah Johanna Sebastiana Bacha a Antonína Leopolda Dvořáka. Správně, toho Dvořáka. Čech. Mistr. Skutečný důvod oslovení mě však elektrizuje natolik, že odkaz na Dvořáka prakticky přečtu. Později si také matně vzpomenu, že jsem se s tímto odkazem už také setkal. Někdy v té době. Na internetu. A v té době byly asi jiné věci mnohem důležitější, a tak zapomínám na ten dřívější odkaz, který jsem nakonec znovu našel a podrobněji prezentuji až mnohem později, krátce před koncem tohoto Dvořákova objevu. Ve věci "vánoční senzace" mi tento bachovský fanoušek, který mi poslal mail, odpovídá, a když je toto překvapení doplněno na dvou stránkách domovské stránky jako text a "ozdobeno" obrázky, dostávám k první "dvořákovské nápovědě" zvláštní základní kámen, totiž kde a kdy a v které publikaci bych se k ní mohl dozvědět podklady. Mimochodem, teď už mám volnou hlavu a doufám, že se mi podaří tento článek poslat v kopii, skenu či fotografii. Protože samozřejmě taková genealogická souvislost je pro nás neocenitelným doplňkem. A požadovaná fotka z něj funguje raz dva. O den později mám tři stránky, vyfotografované v dokonalé ostrosti.

Je to prokázáno: Dvořák je pravnukem Johanna Sebastiana Bacha

Kdysi dávno - je to asi dvacet let - jeden Bachův fanoušek, který je dnes velmi uznávaný v místním i regionálním měřítku a zároveň pracuje na zajímavém veřejném postu, rozšířil senzaci. S kompletním zázemím, které k tomu patří. Genealogickou senzaci, která tak dokonale zapadá do naší filosofie hledání. Tato osoba dokazuje příbuzenský vztah mezi Johannem Sebastianem Bachem a jeho pravnukem Antonínem Leopoldem Dvořákem v přímém pokolení.

Na třech stranách autor otevírá hesly "senzace" a "konečně prokázáno:". A titulky: "Antonín Dvořák potomek Johanna Sebastiana Bacha v přímé linii". Pod jménem autora jsou dva velké obrázky: vlevo Bach, vpravo Dvořák. První čtyři odstavce nemají pro naši bachovskou zálibu žádný význam. Pak následuje na konci první strany tučným písmem a oblečená do tlustých pomlček nahoře i dole věta "Lze považovat za prokázané, že Antonín Dvořák je potomkem Johanna Sebastiana Bacha v přímé linii!".

Pátý oddíl je pak také - pro nás - opět bezvýznamný. Nyní však přichází část, která je pravděpodobně nesmírně důležitá přesně pro dva lidi z osmi miliard. Neboť pak jsme s naším bachovským rodokmenem a naší bachovskou misí (znovu)nalezli další dosud neintegrovanou bachovskou větev, a i když to nemá kvalitu konečného určení návratu prvních Bachů ze zahraničí zpět do Durynska, rozhodně se to vyrovná integraci nyní již druhé americké větve Bachů. Zcela přirozeně by pečlivý přehled měl potvrdit klíčové údaje, ale to nemůže být výzva, tak přesně je v této zprávě popsáno mnoho jmen, institucí a procesů. Vědecky velmi kvalitní, dobře prozkoumaná, vzrušujícím způsobem formulovaná:

Genealogie: Vazby mezi Čechami a Durynskem/Saskem, dvěma regiony, z nichž pocházejí naši dva protagonisté, jsou rozmanité. Předkové Johanna Sebastiana Bacha pocházeli z českých zemí, o čemž svědčí již křestní jméno jeho pravnuka Veita Bacha, jehož patron dal jméno i ústřednímu katedrálnímu kostelu v Praze. Vazby Bachovy rodiny na Čechy nebyly v první polovině 18. století nikterak zpřetrhány, a tak nepřekvapí, že se Bachova nejmladší dcera Regine Susanne (1742-1809) v roce 1764, tedy 14 let po smrti Thomaskantora, provdala za českého obchodníka Petra Václava Przkého a že se po svatbě okamžitě vrátila na vltavský břeh, kde mu porodila jedenáct synů a jednu dceru. Zde se česká větev Bachova rodokmenu zatím ztrácí v pověstných "českých vesnicích".

Ať už to byla náhoda, nebo prozřetelnost, v dubnu 2003 začala reorganizace Dvořákova archivu v jeho rodné Nelahozevsi (německy Mühlhausen), při níž při nešikovném pohybu vypadl sedák jedné z jedenácti dochovaných židlí, na které rodina Františka Dvořáka chodila na nedělní oběd. Pravděpodobně kvůli nedostatku peněz hostinského a řezníka byly na čalounění použity nejen koňské žíně, ale i "makulatura", protože z vyvráceného sedáku vyčnívá roh sotva čitelného kusu papíru, který je ihned předán Filologické fakultě Univerzity Petra a Pavla v Plzni k rozluštění a přepisu.

Dne 18. července 2003 bylo zjištěno, že kvalita papíru a vodoznak datují dokument do období kolem roku 1850. Silně poškozený list obsahuje jakýsi krátký životopis Dvořákova otce v neobratné němčině (tehdejší hovorový jazyk v tomto regionu), jehož klíčová pasáž zní takto: "Dvořák byl v roce 1850 narozen:

"V roce 1780, po jedenácti synech, dal Got mé požehnané babičce Regine Susanne Przky zdravou dceru, kterou v roce 1799 dostal za manželku můj otec Bedřich Dvořák. Já sám jsem se narodil v roce 1810 jako třetí dítě svých rodičů, od roku 1835 jsem byl řezníkem a hostinským v Nelahozevsi a v roce 1836 jsem si domů přivedl manželku Ludmilu. Z našeho manželství se doposud narodili dva synové. Nejstarší Anton má v hlavě jen samé zvuky, z Pavla se jednou stane schopný řezník."

Jsem nadšená a samozřejmě bych se o tomto super nálezu ráda dozvěděla víc. A správně, nebyl jsem to ( ! ) já, kdo dnes objevil tento vztah. Ani jsem ho neobjevil znovu dnes, po dvaceti letech. Ne, tato neuvěřitelná novinka si - takříkajíc - "našla" mě. S poštou od výše zmíněného Bachova fanouška.

Moje žádost o více "Dvořáka s Bachem"

Samozřejmě, že teď chci víc: víc příběhu, víc obrázků, víc pozadí... a chci si všechno připravit... jako vždycky. Samozřejmě ... takhle se dnes začíná ... vygooglujete si. A na klíčová slova "Johann Sebastian Bach" plus "Antonín Dvořák" toho najdu tak málo, že jsem zklamaná. Překládám si klíčová slova do češtiny: nepotřebuji umět číst výsledky, stačí, když tam jsou. A překladatelský software mě nakonec dovede k cíli s mými nálezy v každém jazyce. Další zklamání. Mimochodem, také znovu míjím přesně ten záznam, který jsem si ještě tak matně pamatoval. Dnes si uvědomuji: jsem tam dokonce sám citován a účastník odkazuje i na článek na Wiki, v němž je tento vztah zaznamenán. Nedokážu si tento tristní výsledek vysvětlit.

Tamino Classical Forum: Dlouho jsem v něm nacházel téměř znatelnou ozvěnu na téma "pravnuk Johanna Sebastiana Bacha Antonín Dvořák". Zde - výše a níže - je to jako screenshot, pro případ, že by toto fórum klasické hudby již neexistovalo. Takto je "zachován" obsah tohoto zajímavého tématu.

Odkaz, který jasně odkazuje na text v článku na Wikipedii "Antonín Leopold Dvořák". To, co píše Wikipedie, nemůže být ve skutečnosti tak špatné. Všimněte si prosím také časového údaje: 2005.

Tento příspěvek na fóru je o 16 let pozdější než ten první a můj příspěvek je zde také citován. Je to FAQ č. 70 na téma "Bach o Bachovi" (... Žijí dnes ještě vnuci Johanna Sebastiana Bacha?): Že Bach uměl vždycky překvapit, to je můj text a jsem rád, že jsem ho tu opět našel. Moderátor se pokouší o "oživení". Zcela mimochodem, linie Bachových vnuků samozřejmě nevymřela: pouze už nejsou žádní vnuci (... s více či méně pravnuky) se jménem Bach.

Svoboda citace, Johann Sebastian Bach a Antonín Leopold Dvořák

Možná se toto překvapení ještě nerozšířilo, protože, jak už to tak bývá, nikdo o něm na internetu nic nezanechal. Zásadní publikace vyšla v papírové podobě a na internetu ji stejně nenajdete. Teď ... mezitím ... samozřejmě je. * A mimochodem, jak je to s autorskými právy k psanému textu, který zde šířím?

* Protože - jak je uvedeno výše - moje reprodukce textu v té době je zobrazením podle svobody citace (§ 51 UrhG) a s dílem nakládám intelektuálně, mohu zveřejněné dílo zveřejnit i bez souhlasu autora. Jediné, co musím udělat, je jasně uvést, který text je můj a který je citací. To ... mohu udělat. Citace jsou psány modře a kurzívou a částečně také tučně, stejně jako v "uvozovkách". Jediné, co neuvádím, je odkaz na časopis a autora. Nechci totiž touto drobnou esejí o genealogii Bacha/Dvořáka někoho "tahat do světel reflektorů".

Zajímalo by mě: jsem jediný, kdo zkoumá Bacha a Dvořáka?

Ano, stále více se zajímám a píšu autorovi. Ujistit ho, že nechci hrát do popředí. Že si zaslouží uznání, že to vždycky dělám s těmi, kteří mě na cestě provázejí. Žádám ho o podklady k tématu, samozřejmě o fotografie a o jeho autorská práva, abych mohl fotografie prezentovat. Rád bych se s ním spojil. A těším se na jeho odpověď. Nejlépe ještě týž den. Člověk je čím dál netrpělivější, protože Amazon dodává tak rychle, že se diví, jak to dělají. Ale teď už opravdu ne. Dny ubíhají a já nedostávám zprávu ultrarychle a ani zpětnou poštou... žádná zpráva. Ale je toho - souběžně - mnohem víc, co se dá objevit, protože mě teď samozřejmě zajímá i těch jedenáct židlí, o kterých jste si právě přečetli. Zajímá mě, co o tom napsala plzeňská univerzita, co si o tom myslí Dvořákovy instituce. Rád bych věděl, zda se dokument, alespoň jako kvalitní sken, dostal na čestné místo v nejedné dvořákovské instituci v České republice. Rád bych se dozvěděl vše o této více než vzrušující konstelaci.

Čekání ve věku internetu 3.0

Ani týden poté, co jsem autorovi poslal mail, jsem nedostal odpověď... a pravděpodobně ji ani nikdy nedostanu. Takže na mě čekají tyto další zajímavé stopy. Mám v plánu se ptát zeširoka ... ne jen jednoho místního úřadu, ne jen jedné univerzity. Ale - při vzpomínce na Renatiny stopy, na neexistenci výsledků v této věci na internetu a především na absenci odpovědi od autora, který je zřejmě ve středním věku a v nejlepším zdravotním stavu mezi námi - se mi vkrádá obava: nemůže být něco špatně? Chyba v myšlení? Něco jiného?

Výhra-výhra s Dvořákem a Bachem

Jsem jen krátce velmi zklamaný, že mě možná nečeká žádné senzační "nové území". Že jsem znovu neobjevil nic vzrušujícího. Že jsem nenašel novou "housenku do své sbírky". Pak se můj badatelský duch opět rozjasní, protože jsem v situaci, kdy mám vyhráno: buď je totiž všechno pravda, a v tom případě jsme jediní, kdo to opravdu ( ! ) zveřejní. Anebo ... je to nesmysl. Pak ... z toho prostě "udělám příběh".

Moje žena Renate a já: Dvořákovi jako nová větev v bachovské genealogii... to je senzace. © Info

První zmínku mé ženy Renaty jsem málem přeslechl v nadšení, že budu moci tak cenný nález opět zveřejnit. Co tím myslela? Několik jmen se neshoduje s rodokmenem, který může o Antonínu Dvořákovi získat ze svých záznamů. Ale to mi "nedá", protože někdy člověk něco vnímá tak slabě, že se později sám sebe ptá, proč tomu či onomu tvrzení nebo poznatku nepřikládal větší váhu hned. Případně prostě neposloucháte! Ale měl jsem to udělat.

Pokračujme společně v práci na částech článku, které jsou pro nás tak vzrušující. Najděte tedy lístek ve špatném stavu, špatně čitelný a psaný německým písmem a pošlete ho na Filologickou fakultu Univerzity Petra a Pavla v Plzni, část Plzně. Asi hlavně proto, že na místě, tedy v muzeu, by nemuseli umět německy. Nepodstatné však je, že instituci v Nelahozevsi potvrdí, že listina je z roku 1850. Je to tedy nedůležité, protože pokud je dohledatelný samotný obsah, pak je datum sepsání nepodstatné. Pokud se však nejedná o správný ( ! ) rodokmen, pak nemáte v ruce nic jiného než starý makulaturní papír, možná dokonce 170 let starý. Zmíněný vodoznak a jeho pravost jsou pro bádání také spíše na škodu, protože pokud má papír vodoznak, pak těžko mohl být po mnoho desetiletí makulaturou. V žádném případě ne v průběhu 150 let. Nakonec však autor článku "podráží nohy" sám sobě: zatímco úředníci Dvořákovy instituce si zatím nemohli být jisti vůbec žádným obsahem - právě proto, že třeba neuměli německy -, na plzeňské univerzitě měli jistě před sebou možný skvost. Hrdý český profesor a smečka studentů by se zcela jistě probírali rodokmenem Dvořáků, který se po desetiletí nezměnil, a také známým rodokmenem Bachů, který se za posledních 30 let - v této době - také nezměnil. Kromě toho by tento plzeňský profesor hledal kontakty s bachovskou vědou v Lipsku a v Eisenachu. Tam by bylo bádání na úrovni odpovídající oběma hudebním osobnostem. Chtěl bych se o tom dozvědět více a vygooglovat si tuto univerzitu na internetu. A nacházím ... žádnou univerzitu v Plzni s tímto názvem. Ba co víc ... nebo v tomto případě méně ... nenacházím vůbec žádnou českou univerzitu s tímto názvem a také jen jednu filologickou fakultu na univerzitě v celé republice. Google by až příliš rád předkládal mnoho filozofických fakult se svým návrhem "Myslel jste ...", které mě ovšem vůbec nezajímají.

Plzeň: Tam je pro mě důležitá Univerzita Petra Pavla v Plzni. Asi před dvaceti lety tam byl zkoumán 170 let starý dokument "Johann Sebastian Bach a pravnuk Antonín Dvořák".

17 univerzit a tucet měst a obcí na břehu Vltavy.

A tak dělám to, co dělám vždy, když mě něco velmi zajímá, ale nemám na to rozpočet: Rozesílám deset mailů s žádostí o bezplatnou pomoc. A na pět mailů nedostanu vůbec žádnou odpověď, dva lidé mi napíší nesmysl, jeden z adresátů si stěžuje a jeden nebo dva lidé, kterým jsem napsal, mě dovedou k mimořádně cennému výsledku. Píšu tedy na vybrané vysoké školy v České republice: Ne jen 10, ale 17: 1. Univerzita Karlova v Praze, 2. Univerzita Palackého v Olomouci, 3. Mendelova univerzita v Brně, 4. Masarykova univerzita v Brně, 5. Akademie výtvarných umění v Praze, 6. Akademie múzických umění v Praze, 7. Janáčkova akademie múzických umění v Brně, 8. Vysoká škola ekonomická v Praze, 9. Univerzita Palackého v Olomouci. Univerzita Pardubice, 10. Slezská univerzita v Opavě, 11. Jihočeská univerzita v ?eských Budějovicích, 12. Západočeská univerzita v Plzni, 13. Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, 14. Ostravská univerzita, 15. Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, 16. Metropolitní univerzita Praha a 17. Archiv Univerzity Karlovy.

... a dostávám rychlou odpověď, jen o pár hodin později: Žádná Univerzita Petra a Pavla neexistuje ... ne v celé České republice a už vůbec ne v Plzni.

Proč jsou zde dva tak přehnané výčty, jeden výše a také na vltavských městech a vltavských farnostech níže? Protože my - na Bachu a na bachovské genealogii - chceme nejen pečlivě pracovat, ale chceme také uvádět okamžitě ověřitelné prameny. Žádné odkazy na prameny s malými čísly a mohutným drobným písmem dole na stránce nebo na konci, jak bývá v knihách zvykem na poslední straně. Ano ... takoví jsme ... ano ... takový jsem já.

Od Teplé Vltavy po Labe: 430 kilometrů pláží

Kde jinde lze tedy bádat? V genealogii: nejprve v té bachovské, pak v té dvořákovské a - lze k ní přistoupit i zcela nově a tedy znovu - v církevních záznamech, nejprve v Lipsku, pak v místech a městech na zmíněném vltavském okraji. Svatba v místě mezi břehy Vltavy a Plejsy se nezdá být smysluplná. Začněme Moldaustrandem. Jak definovat Moldauskou pláž, Neckarskou pláž, Dunajskou pláž? To je první úvaha při výčtu lokalit, obcí, měst a městeček, které leží na vodní ploše. Je místo s místním územním plánem vzdálené pouze jeden kilometr od Labe stále "obcí na Labi". Spíše ne. Proč je to pro studii důležité? Protože se jedná o vyhledávání osob v církevních záznamech. A záleží na tom, zda je měst a obcí deset nebo 250.

Rád hodně přeháním

Vltava je nejdelší řekou v České republice a vlévá se do Labe. Vltava pramení ve dvou pramenech. Jako Teplá Vltava u Kvildy se 143 obyvateli na Šumavě v nadmořské výšce 1 172 metrů ... a jako Studená Vltava. Její délka je 430 kilometrů. Malá Vltava a Travnatá Vltava však nepatří mezi pramenné řeky. V Chlumu, okrese Volary  Teplá a Studená Vltava tečou společně.

První poněkud větší obcí je Vyšší Brod. Žije zde úctyhodných 2 621 obyvatel. Je to první obec za první přehradou. Vyšší klášter, který se zde nachází, je hodnotnou turistickou atrakcí. Města na Vltavě se rozrůstají: Český Krumlov má již 12 788 obyvatel a zajímavostí je hrad Dívčí Kámen. Před Českými Budějovicemi se Vltava loučí se Šumavou. Ceské Budějovice mají 94 229 obyvatel. Krátce poté se dostanete na okraj Prahy. Praha je samozřejmě městem snů na Vltavě a žije v ní hodně přes milion lidí. Přesněji řečeno - nyní a dnes, kdy jsou psány tyto řádky, má 1 335 084 obyvatel. Dále: Následujícím městem je Týn nad Vltavou, kde žije 7 887 lidí. Neznašov je městská část obce Všemyslice v České republice. Žije zde však pouze 535 obyvatel.

Dalším městem jsou pak Kralupy nad Vltavou ... 20 kilometrů severozápadně od Prahy. Počet obyvatel? 18 485. U Mělníka se Vltava konečně vlévá do Labe. Počet obyvatel tam? 19 579. Později se od špičkového genealoga s desítkami let zkušeností dozvídám, že všechny církevní záznamy v České republice jsou dostupné online. Nechávám si tedy bádání v těchto několika městech a obcích na později ... a těším se na něj.

Praha není nejpravděpodobnějším městem, kde by bylo možné najít nějakého Bacha v historických církevních záznamech, ale je největším městem v České republice.

Teď mě napadlo požádat o pomoc absolutního ( ! ) znalce a odborníka na téma Anna Magdalena Bachová a dvacáté a zároveň nejmladší dítě druhé manželky Johanna Sebastiana, Regina Susanna: odpovídá během několika hodin a přesně k věci. On je vědec, já jsem jen bavič:

Vážený pane Bachu, dnes jen velmi rychle, protože trochu spěchám. Ale vzhledem k tomu, že na Vaše otázky je poměrně snadné odpovědět, je to docela možné. Existuje záznam o úmrtí Reginy Susanny Bachové z roku 1809: "A maiden [...] Regine Susanne, Herr Johann Sebastian Bach's Musicdirectors und Cantors an der Thomas Schule hinterl. Tochter, auf der Quergasse st[arb] 14. Dec. a. 11 Uhr". Pohřbena byla 17. prosince 1809 na Johannisově hřbitově v Lipsku". Tento zápis dokazuje, že nikdy nebyla vdaná. Jinak by byla popsána jako vdova a objevilo by se jméno jejího manžela. Neměla také žádné děti. Jinak by nebyla označena jako "stará panna". O náhrobku není nic známo. To bylo v té době také neobvyklé. Dnes bohužel nemohu být podrobnější, protože [...] má vyjít 27. února. Musím na něm ještě trochu zapracovat a text má jít dnes k překladateli. Mnoho pozdravů.

Tomuto odborníkovi samozřejmě sděluji, že mi jeho odbornost zcela postačuje, protože jsem ohromen jeho znalostmi, které zapadají do mnoha dalších indicií a připravované bouře v genealogii Bachů. Zdaleka se ovšem toto mé bádání nedá srovnávat s bádáním nad falešnou zprávou jakéhosi Johanna Matthiase Korabinského v Bratislavě o "době Bachů v jeho rodném městě". A s časovou náročností pouhého jednoho promile výzkumu ve srovnání s bádáním o vztahu Johanna Sebastiana Bacha a Antonína Dvořáka, ale přesto několika dnů pečlivé "vykopávkové práce" a navíc dalšího čtení o neuvěřitelném spojení dvou velkých hudebníků, je to všechno napínavé a zábavné.

Výše zmíněná špičková genealožka, která se rovněž mimořádně zajímá o genealogii hudební rodiny Johanna Sebastiana Bacha ve všech ohledech, mi píše v odpovědi na můj dotaz, jak dlouho by trvalo prozkoumat všechny církevní záznamy v Lipsku, aby zjistila, zda tam byl výše zmíněný sňatek "v zeleném". Odpovídá rovněž jen o několik hodin později:

Ahoj Petře, .... Obecně je životní příběh Reginy Susanny Bachové více než osvětlen, byla svobodná a zemřela v chudobě v Lipsku v roce 1809, vše se lze dočíst pod jejím životopisem, myslím, že tam není nic neznámého. Pokud byla skutečně provdána za obchodníka, proč zemřela jako Bachová v Lipsku? Problém s Lipskem je v tom, že knihy nejsou dostupné na internetu a je tam hodně farností, takže by se musely prověřit všechny, jestli se tam údajný sňatek v roce 1764 neuskutečnil. Odhaduji zde množství práce asi na 3 hodiny. S pozdravem

Nyní můj výzkum nabírá na obrátkách a já se - jako vždy - předháním v menších výhodách a nevýhodách a zde jsou shrnuty:

Tímto začínám své pátrání po pravděpodobných, velmi pravděpodobných a zcela zvláštních náhodách a zvláštních kumulacích, které se objevují ve světle reflektorů až s přídavkem. Jednotlivě jsou myslitelné vzácné konstelace. Ale sečteny dohromady je řetězec téměř nemožný. To znamená pokračovat v hodnocení obsahu drobných nesrovnalostí, navlečených na sebe:

Drobné, nevýznamné nesrovnalosti v Nelahozevsi

Kdyby byl Antonín Dvořák pravnukem Johanna Sebastiana Bacha, byl by tento objev z let 2003-2004 senzací. Nikdo však - kromě časopisu, na který vše na této stránce odkazuje - o tom v Německu ani v Lipsku nepublikoval a tuto zvláštní souvislost nesledoval: Jen Kurt Hermann Frickel by se o to velmi zajímal, a to v době, kdy jsme s Bachovou genealogií začínali teprve "velmi opatrně".

V té době nikdo nepředal autorovu zprávu o nálezu papírového listu v čalounění židle: ani odborný časopis, ani dpa, ani časopis o klasické hudbě, ani Bachova ročenka a ani hudební časopis, kromě vydání několikrát zmíněné seriózní publikace, ale pouze jako tištěné dílo.

Kromě různých zvláštností se nakonec objevuje i tento malý řetězec senzačních náhod, o nichž jsme se zmínili výše: Především není vysvětleno, jak se autor článku dostal přes nálezce k informacím, totiž přes stěhovací pomocníky až na nástěnku Dvořákova archivu v Nelahozevsi. Minimálně v té době muselo existovat nějaké spojení mezi autorem a muzeem.

Regina Susanna Kdo?

Zvláštností je jemná linie znalosti hlubší genealogie rodu Bache: nejprve je třeba znát alespoň jména dětí Johanna Sebastiana Bacha. Musí to být znalec Bacha, který ví nejen to, že Bach měl 20 dětí, ale také to, jak se těch 20 Bachových dětí jmenovalo. Jedná se svým způsobem o následující vztah: Z několika jmen zná příslušné křestní jméno průměrně všeobecně vzdělaný člověk: Například Johanna Sebastiana ..., Wolfganga Amadea ..., Jana. F. ..., Karl Theodor ..., George W. ... a některé další osobnosti. Ale Regina Susanna ... mi spíše nic neříká. Na druhou stranu tento "bachovský odborník" nebyl tak hluboko "v obraze", aby zjistil, zda a co bylo o Regině Susanně předáno. Velmi rychle by všechny rodokmeny, ať už v životopisech nebo v Bachově archivu a také v další bachovské četbě, jistě vedly k poznání, že je třeba se do věci ponořit hlouběji. Což se zřejmě nestalo.

Dokonce i znění jména Reginy Susanny - za předpokladu, že byla vdaná - je zcela snadno dohledatelné. Rodokmen Antonína Leopolda Dvořáka je dlouhodobě prozkoumán, lze jej dnes snadno dohledat, je dobře dochován v církevních záznamech a je prostě správný. Co se však v žádném z těchto českých církevních záznamů "neobjevuje", je jméno Regina Susanna, ani, jak je uvedeno v dokumentu z roku 1850, "Regine Susanne" s dvěma " e " Měla by se vyskytovat alespoň v některém z měst či městeček na břehu Dunaje jako prababička superkomponisty Dvořáka. A kromě toho by se tam měl vyskytovat i dědeček Antonína Dvořáka: Bedřich. Ale ten se v Česku nikde nenachází. Bedřich prostě nebyl "náš" Dvořákův dědeček. To byly první dvě zásadní indicie, které jsem málem přehlédl, když mě moje žena v našem společném pátrání podpořila hned v počáteční fázi: Vždyť ona je ještě svědomitější než já, já jsem opravdu zdatný jen tehdy, když jde o "předky Veita Bacha".

Jaká židle, jaký nález: dokument místo koňských žíní

Poté přejdeme k objevení dokumentu. Zpočátku se zdá, že tento dokument existoval celých 150 let mezi rokem 1850 a objevem v roce 2003. Od prostého sepsání v roce 1850, kdy mohla být tato rodinná mini kronika sepsána podruhé, se dokument postupem času stával stále napínavějším. Kdy se ocitl v sedacím polštáři, není známo a také to není důležité. Co se však zdá být důležité, je: pokud měl dokument značnou rodinnou hodnotu, jak se jednoho dne ocitl jako náhrada koňských žíní v křesle? Přímo z místa, kde byl předtím uložen spolu s jedinečnými, důležitými rodinnými dokumenty?! To je nepravděpodobné. Případně z nějaké dávky makulatury sebrané někdy mezi lety 1850 a 2003? I to je nepravděpodobné, že by se čistý sběrový papír vůbec tak dlouho uchovával. Třetí možností je, že k výměně vycpávek došlo bezprostředně po jejich zapsání. I to se zdá být dost zvláštní, protože pak by tento papír mohl být prázdný a ihned použit na vycpávky. I to se zdá podivné. Čtvrtou možností je samozřejmě uložení jako jakási "časová kapsle" nebo jako jakýsi "vzkaz v láhvi"... Ať žije konspirační teorie.

Super cool objev se "stal" v Nelahozevsi. Ne v budově nad ním, to je v tomto městě jen hezký motiv, ale ve Dvořákově archivu. © Info

Dále k nálezu: Jednalo se tedy o jedenáct židlí, které byly přemístěny z jednoho místa na druhé, možná později na jiné místo. Nebo dokonce po přeskládání zase zpět. "Zcela náhodou" pak spadl právě tento sedák po pravděpodobně mnoha desetiletích a "zkroucení", protože pravděpodobně nebyl řádně upevněn. Jediné, co se stalo. Dále tento skvost - poškozený a také sotva čitelný - ale přesto zajímavý, vysloveně vykukoval. To, že je uznán jako cenný, také není každodenní zvláštnost, protože sedací polštářek na dřevěný rám prostě nepřemontovali, ale zkoumali výplň.

Nikdo však neprováděl genealogický výzkum ( ! ) - dokonce ani pečlivě - ačkoli by stačilo bádat 15 let v církevních záznamech. A to jen v 11 městech v Čechách ... a v jediném roce v Lipsku: rok svatby byl totiž jasný: v roce 1799 se vnučka (dcera Regina Susanna) JSB provdala za svého Bedřicha Dvořáka. V roce 1810 (ve skutečnosti 1814) se narodil František Dvořák. A žádný z církevních záznamů uvedených v této části neshořel, neztratil se ani nebyl zničen válkou.

A tak k hlavní kompetenci mé ženy Renaty: pátrala k věci, konkrétně v českém článku na wiki: dědeček Antonína Dvořáka se prostě nejmenoval Bedřich, ale Jan Nepomuk Dvořák.

Je naprosto jasné, že dědeček Antonína Dvořáka se jmenoval Jan Nepomuk.

I v tomto případě se dědeček Antonína Dvořáka nejmenoval Bedřich, ale Jan, jak je patrné z rodného listu.

Matka Antonína Dvořáka se jednoduše nejmenovala Ludmila, ale - podle zápisu v církevní matrice (úmrtním listu) - Anna.

Také je naprosto jasné, že Antonínova matka se jmenovala Anna. A ne Ludmila.

A co je opravdu a navíc "k popukání": Autor rodinné historie kolem roku 1850 pravděpodobně sám nevěděl, že není třetím, ale devátým dítětem svých rodičů. Navíc své vlastní narozeniny datoval o čtyři ( ! ) roky špatně. Inu, v zápalu boje se to může stát.

Tím se dostáváme k ještě podrobnějšímu popisu životní situace Reginy Susanny Bachové (dcery Anny Magdaleny Bachové a JSB), za který vděčíme Marii Hübnerové (Lipsko) v Bachově ročence 2002. Podrobně se zabývá tím, zda Regina Susanna Bachová vůbec mohla být vdaná. Pokud ne, není třeba se podrobně zabývat třinácti dětmi. Zde je odkaz na ni.

Nebo si jej stáhněte zde:

Žádný z jistě dvanácti supergenealogů, kteří se v průběhu staletí zabývali záležitostmi rodiny Bachů, nenašel žádný důkaz, že Regina Susanna, dvacátá dcera Johanna Sebastiana a třinácté dítě Anny Magdaleny Bachové, byla vdaná.

Tohle se píše - věrohodně prozkoumané - na internetu

Po Bachově smrti zůstali lipští Bachovi nejen bez živitele, ale ještě hůře: protože ovšem za Bachova života užívali služební byt, a to v Thomasschule, který byl spojen s jejich platem, museli se také vystěhovat - ke všemu utrpení. Regině Susanně bylo v té době osm let. Nový byt v Hainstraße byl alespoň nedaleko, takže si "druzí Bachové" nemuseli zvykat na úplně jiné životní prostředí. Regina Susanna bydlela u své matky Anny Magdaleny Bachové společně se svou starší sestrou. V polovině 60. let 17. století se do Lipska možná vrátila žít i její nevlastní sestra Catharina Dorothea; v roce 1771 je její přítomnost v Lipsku doložena dokumenty. Ještě několik let mohly sestry žít z peněz, které původně náležely Anně Magdaleně, případně také z dalšího malého příspěvku a dalších peněz od Carla Philippa Emanuela Bacha z Hamburku.

Po smrti Johanna Sebastiana Bacha už samozřejmě nemohla zbývající rodina Thomaskantorů zůstat v bytě v Thomasschule.

V květnu 1800 inicioval skladatel a hudební publicista Friedrich Rochlitz finanční sbírku pro poslední z žijících Bachových dcer, a to výzvou v Rochlitzem vydávaném časopise Intelligenzblatt zur Musikalischen Zeitung, která pravděpodobně vedla k výraznému zlepšení jejích životních podmínek. Rochlitz v ní popisuje životní situaci slovy: "Tato dcera hladoví". Jistě již tento výraz naznačuje tehdejší špatné poměry. Po ukončení sbírky Rochlitz otiskuje seznam dárců a obdržené poděkování od Reginy Susanny (... s tímto potvrzením se setkáte níže). Další iniciativa klavírníka Streichera dokonce sbírku rozšířila až do roku 1801 a přinesla dalších 200 tolarů a Rochlitz o tom také referuje. Poděkování Reginy Susanny, které však neodpovídalo publikovanému, se dochovalo dodnes. Regina Susanna tehdy bydlela v prestižní rezidenční čtvrti. Skutečnost, že Regina Susanna dostávala v roce 1760 také 16 grošů měsíčně, což byla polovina univerzitní almužny vyplácené Anně Magdaleně před její smrtí, je pro naše úvahy nezajímavá, protože to bylo navíc k penězům, které dostávala před svatbou. Pro nás je však nesmírně důležitá skutečnost, že ještě 12. října 1767 dostávala 12 grošů týdně jako "Jgfr. Bachin", protože to bylo tehdy tři roky po svatbě.

Sbírku pro Reginu Susannu zahájil, když "hladověla" v Lipsku: Bylo vybráno 100 tolarů. V následujícím roce se uskutečnila další sbírka pro Bachovu nejmladší dceru a výsledkem bylo dokonce 200 tolarů.

Proč? Za prvé proto, že je v této době výslovně označena jako "Jgfr.", což znamená, že podle tohoto dokumentu v roce 1767, tedy tři roky po sňatku, již oficiálně není "Jgfr.". Za druhé, v této době a podle dokumentu nalezeného v podsedku již nebydlela v Lipsku, ale na okraji Vltavy. Za třetí, porodila celkem 13 dětí, což znamená, že s nimi byla "zaměstnána" celkem deset let čistého času, spíše jedenáct, a ještě spíše dvanáct. V roce 1768 je v dokumentu datována dotace čtyř grošů "peněz na dřevo" pro "Jungfrau Bachin", což dvojnásob svědčí o tom, že Regina Susanna nemohla být v této době provdána za zmíněného Petra Vencelase Przkého, protože pak by se již nejmenovala "Jungfrau Bachin". Teoreticky však nemohla být s Przkým ani ještě rozvedena, protože pak by mu dala 13 dětí, které spolu měli během pouhých čtyř let: biologicky těžko, a ani tehdy by se jí neříkalo Bachin. Konečně ani její manžel nemohl předčasně zemřít, protože pak by se patrně jmenovala Przkin, nebyla by už uváděna jako "Jgfr." a jak by pak mohla mít těch 13 dětí. Z dokumentu z roku 1781 vyplývá, že týdenní almužna byla snížena na polovinu, tedy na pouhých šest grošů. Je zaznamenáno, že tato částka se započítávala až do její smrti v roce 1809. Pravděpodobně by tomu tak nebylo, kdyby žila na okraji Vltavy v Čechách. Kromě výše zmíněných finančních zdrojů existovala ještě nadace Erdmuthe Sophie Frege, z níž Regina Susanna dostávala čtyřikrát ročně po osmi groších, poprvé v červnu 1795, a tento začátek je zvláštní a naposledy v roce 1809.

Ručně psané poděkování - nakonec otištěné v novinách - Regině Susanně Bachinové za dary, aby už nemusela "hladovět"... což pak už nemusela.

Regina Susanna byla pohřbena na johanitském hřbitově u kostela sv. Jana v Lipsku, konkrétně na hřbitově, kde byl kdysi pohřben její otec. A ne na okraji Vltavy.

Tolik ke genealogii Reginy Susanny.

Zajímavá je také disertační práce Christopha Öhm-Kühnleho o této sbírce z roku 2008. Od strany 107 (Excursus: The Appeal for Donations for Regina Susanna Bach 1800 / 1801 and its Aftermath) si můžete přečíst podrobný popis této sbírky.

Mimochodem: také bych si z vás mohl "vystřelit" smyšleným příběhem. Jak víte, že tato novinová zpráva někdy existovala? Dá se to skutečně dokázat. V tomto Tamino fóru je odkaz na Wikipedii. Konkrétně na německý příspěvek o Dvořákovi na Wikipedii. Pokud na tento odkaz kliknete, přistanete na této stránce, na níž je citován výňatek z otištěné publikace. Lépe řečeno ... citováno bylo ( ! ) . Protože téma a senzace byly kdysi na Wikipedii skutečně publikovány. Pak však byla opět odstraněna. A to je zaznamenáno dodnes (... i to můžete udělat kliknutím na odkaz "Historie verzí") ... pravděpodobně na věčné časy. Také vzrušující: Pisatel odkazuje na zdroj, který dnes na internetu také nelze najít, totiž na "Musicologiy Quarterly" a konečně na číslo IV/2004. Ani nabídku tohoto názvu se mi nepodařilo najít. Může zde být samozřejmě míněn "The Musical Quarterly" Oxfordské akademie, a to se píše jen trochu jinak. A je pravděpodobné, že editor wiki tam text nenašel, ale odkázal na tehdejší příspěvek v novinách. Protože jsem samozřejmě prohledal časopisy "The Musical Quarterly" za celé minulé století a na všechna myslitelná klíčová slova jsem nic nenašel, a to ani v příslušném roce.

Tohle je... poznali jste to... fotomontáž. Aby to vypadalo hezky. Ve skutečnosti obří glóbus Wiki nesedí vpravo. Poznáte to podle data: V roce 2005 si dva autoři Wiki "vyměnili" názory na pravopis. Krátce poté, když už bylo vše gramaticky a stylisticky dokonalé... byl veškerý čerstvý obsah o Dvořákovi vyřazen a odstraněn, jak se můžete přesvědčit ještě dnes: V příspěvku už nic z toho neuvidíte. © Info

Předposledním vrcholem je samozřejmě zjištění, kde se nachází původní ... ačkoli to pro naši úvahu nemá žádný význam, stačila by jediná fotografie - a již v roce 2004 se nám podařilo naskenovat, vyfotografovat či okopírovat mnohokrát - jediná fotografie, která by prokázala pravost celého příběhu. Mnohem zajímavější je ovšem úspěšný prodej originálu nadaci Antonín Dvořák Trust ve Virginia Beach. A to za neuvěřitelně hrdou částku 450 000 dolarů. Škoda, že ani tento trust neexistuje, ledaže by byl neviditelný na internetu. Alespoň že existuje ... Virginia Beach v USA. To je jisté.

Dovolme samotnému autorovi - o několik dalších odstavců později -, aby se opět "vyjádřil osobně", když v předposledním odstavci znovu potvrzuje:

"... Bylo by možné uvést mnoho příkladů, které by svědčily o Dvořákově bohatém skladatelském dědictví od Johanna Sebastiana Bacha, jako je tomu v tomto ... u skladatelů jako Schönberg, Webern, Brahms, Bruckner a Mendelssohn. V případě našeho českého skladatele však nejde jen o duchovní, ale i pokrevní příbuznost: Antonín Dvořák byl skutečným pravnukem Johanna Sebastiana Bacha. ..."

Proč to dělám... toto opakování nyní, když bylo zjištěno, že tato zpráva je "alternativní pravdou" z roku 2004?

Nejprve bych vás rád pobavil. Fakty, vzrušujícími, kuriózními... a pro některé Bachovy fanoušky je tato možnost vztahu, která straší média už téměř 20 let, určitě jednou z nich. Seriózní bachovská elita si už v době vydání udělala domácí úkol a nesmysly se určitě nebudou přetiskovat ... ale nikdo ... nenašel na současném internetu žádné klady ani zápory. To ... teď je to jinak, protože bych si samozřejmě rád své "dítě" pokazil tak, aby se na klíčová slova "Johann Sebastian Bach" s "Antonín Leopold Dvořák" objevilo nejlépe na 1. místě na 1. stránce. Uvidíme, zda se to podaří.

Ano, konečně... tak ho známe nejlépe. Antonín Leopold Dvořák, který není ( ! ) pravnukem Johanna Sebastiana Bacha.

Ale pak si také přeji, aby se neopakoval zmatek, který kolem Bachova původu "spáchali" dva odborníci Carl Philipp Emanuel Bach (... jen jako genealog) a Korabinskij (... jako ňouma), nebo podobně. Takže ... rád bych k tomu alespoň přispěl. Mimochodem, podobný osud potkal i Wilhelma Friedemanna Bacha, který skončil v historicky zlomyslné pomluvě jen kvůli románu neúspěšného spisovatele. Prostřednictvím platformy Ancestry a méně "hlídaných" hesel na Wikipedii se podobné nesmysly rychle "odhalí" na internetu a pak se virálně šíří. Závěrečným vlastním příspěvkem na Tamino Classical Forum bych rád po zveřejnění této práce uzavřel své bádání.

Rodiče Antonína Dvořáka, ale nejsou příbuzní Johanna Sebastiana Bacha. Zda bylo již tehdy v hesle na Wiki o Antonínu Dvořákovi uvedeno, že rodiče českého superkomponisty z matčiny strany jsou již známi. Dalo by se to zjistit, ale v určitém okamžiku to musí být dobré.

Epilog

A na závěr poslední slovo přímo autorovi tehdy otištěných řádků: Jistě to byly tytéž důvody, které vedly bratislavského spisovatele Korabinského k vytvoření tak vzrušujícího genealogického zmatku. Ale rozhodně ne s jeho "úspěchem". Dnes z toho mám prospěch, protože výsledkem této zlomyslnosti je další pěkná stránka na mé domovské stránce. Pro zájemce, kteří se jistě dají spočítat na prstech dvou rukou a kteří nyní hledají odpověď na tuto alternativní pravdu prostřednictvím Googlu, to může být příjemné pobavení ... a také důvod k úsměvu. Co ale nechci, je, abyste se tímto mým hodnocením dostali do středu pozornosti. Koneckonců se specializuji na disciplínu "hledání" a - pro nové členy této rodiny - "uchovávání osobních tajemství". A tak věřím: Prakticky všichni žijící dospělí Bachovi fanoušci o vašem "objevu" už tehdy věděli a - v nejlepším případě - ho rychle zařadili mezi Fake News. Ani jeden z nich nebude chtít konzumovat další informace na téma "Dvořák vs. Bach". Takže těchto 99,99 procenta všech bachovských fanoušků se sem už nepodívá. Pro ně je toto téma již dávno "zažrané". A těch pár zbývajících zájemců? Ti se nedozvědí, kdo jste. Protože k vám vede pouze otištěný článek. A protože v té době ještě nebylo vše paralelně uloženo na internetu, odkazy na Googlu vedou jen na dvě stránky. Jedna je Tamino, fórum o klasické hudbě... a tam už to dál nevede, nebo zase jen ke mně. A k Bachovi o Bachovi, konkrétně k FAQ 132 a 133. V tomto smyslu děkuji - s přimhouřením oka - za tuto promyšlenou kulatou pohádku o Antonínu Dvořákovi a jeho pradědečkovi Johannu Sebastianovi. 

Podpis mistra. © Info

Epilog číslo 2

Přesně po dvanácti dnech a 57 minutách mi konečně přišla odpověď na můj mail. Od skutečně váženého (... a to myslím vážně!) autora článku v této burzovní konzervativní publikaci před 20 lety. Velmi zdvořile, ale opravdu ultra stručně říká: "Text je satira". V té době ... byly nejnovější stránky na mé domovské stránce - ty, které právě čtete - FAQ 132 a FAQ 133 již prozkoumány, napsány a rozvrženy a obrázky upraveny. Nyní je to ... také satira ... ale rád vám to všem sdělím.

Tak to udělejme takto: Korabinského tehdejší narážka na to, že Bachovi pocházejí z Maďarska, byla možná také satira. Konečně by se mohlo objasnit, proč ten Korabinskij před tolika desetiletími balamutil bachovský svět a balamutí ho dodnes. A my opět googlujeme ... naposledy ... nyní na téma, co je to vlastně satira:

Podívejme se na deset nejlepších definic, a to na stránce s výsledky vyhledávače Google1: Na portálu se jedná o "umělecky ztvárněný prozaický text, jehož prostřednictvím jsou dehonestovány osoby, události nebo děje". Za druhé, satira má následující charakteristiky: "Jedná se o zesměšňující a/nebo komické podání kritiky. Zjevně špatné věci jsou prezentovány jako pozitivní". Za třetí: "Jedná se o nadsázku nebo podhodnocení jako stylistický prostředek". Čtvrtý výsledek: "Satira je forma zobrazení, v níž jsou zejména osoby, události a stížnosti zesměšňovány v nadsazené podobě prostřednictvím přehánění nebo podceňování". Pátý výsledek: "Satirou se dnes rozumí umělecky ztvárněný vtip". Šestý výsledek (... výňatek, jak už bylo pětkrát výše, samozřejmě jen výňatky) a obzvlášť vzrušující: "Co satira nesmí: falšovat fakta. A šířit nepravdivá fakta". Č. 7: Co je dnes satiře dovoleno? Dnes je dovoleno vše, pokud má být poselství přeneseno za účelem "zlepšení světa". Výsledek č. 8: "Satira je chráněna svobodou projevu a také svobodou umění". Devátý výsledek (... tadaa ... Wikipedia ...): "Satira je umělecká forma, která odsuzuje, zesměšňuje nebo kritizuje události. Až do absurdity a směšnosti. Pro souhrn všech satir neplatí žádná definice". A "královský výsledek"? Je to číslo 10: "V prvním kroku musí být satira jako taková rozpoznatelná. Ne vždy je satira jako taková chápána". To je vyjádření advokátní kanceláře Gulden Röttger Rechtsanwälte. V článku "Co je to satira" se pod bodem 4 dočteme: "Jak se právně posuzuje satira?": "V první řadě musí být satira jako taková rozpoznatelná ... a satira se musí mutatis mutandis smířit s otázkou, zda je satirický příspěvek vhodný pro zlepšení světa. Pokud dílo selhává již zde, pak máme co do činění nanejvýš s komedií" (... poslední věta pochází z oddílu "Satira a právo dnes").

Těchto deset výsledků je super. Dobře, pak všichni bachovští vědci, bachovští odborníci, bachovští genealogové a pár zarytých bachovských fanoušků nejspíš uznali, že jde o satiru. Jen já, jako jediný z dnešních osmi miliard lidí na celé Zemi - sakra... v celém vesmíru - jsem jim na to skočil a neuvědomil jsem si, že jde o "satiru". Jak trapné, jak trapné!

A ještě jedno navrch... protože na to, zda se celá zpráva stala satirou až po svém zveřejnění, by si měl čtenář nyní přijít sám.

Aha... šíří se to. Zde je původní odkaz.

Jak to myslíš... ještě není konec?

Kdysi dávno, krátce po přelomu tisíciletí, "okouzlila" mnoho zájemců jedna krátká a napínavá pohádka. Zábava, údiv, pochybnosti a jisté kroucení hlavou se však zhruba o dvacet let později jistě konečně dostalo na všechny zájemce a zbývá už jen nepatrný - opravdu homeopaticky směšně malý - okruh lidí, kteří zde mezitím a ode dneška našli odpověď na příběh, který zní neuvěřitelně a není pravdivý. A konečně je tak tato fantazie zachována na věčné časy pro další jedince hledající za vlasy přitažené spojení mezi Johannem Sebastianem Bachem a Antonínem Leopoldem Dvořákem. Všem - opravdu všem ( ! ) - zúčastněným patří můj srdečný, upřímný dík.

A v tomto fóru je nyní také jasno.

Mezi 100 nejdůležitějších Bachových FAQ.

.     .     .